POVÍDKA: Pohřeb

sobota 30. srpen 2014 19:50

Snad mému mládí nepřísluší psát povídky s touto tématikou - ale zas mu z podstaty přísluší se zabývat věcmi, na které nemá dost rozumu a zkušeností. Děkuji za váš čas i kritiku.

Hustě prší. Déšť už se ani neobtěžuje jednotlivými kapkami – padá z oblohy v tlustých pásech a šňůrách. Rozstřikuje se v trávě a zmítá se nad blátivou cestou hřbitova – třísní polobotky, kalhoty a sukně truchlícího průvodu.

Je to pohřeb jaký má být – při správném pohřbu má pořádně pršet, dost na to, aby to skrylo slzy pozůstalých. Vpředu jde kněz a ministranti. Nesou velký krucifix a déšť proudí po nahém těle spasitele jako krev. Ministranti jsou malí kluci a holka. Tváří se tak, jak si myslí, že vypadá důstojnost. Ve skutečnosti vypadají spíš nasraně, ale nemůžu se za to na ně zlobit. V tomhle počasí by psa nevyhnal - ale lepší počasí se pro podobnou příležitost těžko najde. Kněz byl dlouho můj zpovědník a – z úcty se zdráhám říci přítel. Oddával mě, křtil moje děti, málokoho jsem si tolik vážil.

Potom rakev. Žádný funebrální nevkus, ale poctivá rakev z tmavého dřeva. Nesou ji čtyři moji nejlepší přátelé. Jsou to už starci, nevím, jak mě přežili, ale teď statečně kráčí blátem a zkřehlýma rukama přidržují na ramenou můj poslední pozemský příbytek. Filip, Vít, Vojtěch a Kryštof. Poznal jsem je v kostele a na gymnasiu. Podnikli jsme spolu nejedno dobrodružství – hráli jsme v kapele, chodili na vandry, opíjeli se. Párkrát jsme se porvali. Mluvili jsme o holkách, o politice, o životě a o našich snech. Kolikrát jsem jim spílal za to, že mi vůbec nerozumějí, byli to ale oni, kdo mě postrkoval a pomáhal mi moje mnohdy poněkud zvláštní nápady učinit skutečností.

Kamarádi. Bratři.

Potom vdova. Hrdě trpící žena v závoji, jak to má být. Truchlí důstojně, stejně jako moji přátelé. Co mohu říci - miloval jsem ji, a nikdy jsem nepřestal považovat za nemožné štěstí, že ona milovala mě. Nikdo mě nikdy nedokázal setřít takovým způsobem, jako ona. Její živost, vtip, moudrost a dobrota se stářím v nejmenším neochably. A krása taky ne. Moje žena.

Tady se cítím trochu provinile – pokud jsem občas nechápal, jak mohla moje žena milovat mne, u dětí jsem to skoro chápal ještě méně. Snažil jsem se být takový, jaký jsem myslel, že má otec být, ale myslím, že jsem častokrát žalostně selhal, tak jako mnohdy, když jsem se vydal za cizím snem. Byť jsem třeba našel to, co jsem si představoval, vždy jsem zjistil, že něco chybí, něco, co by z cizího snu učinilo sen můj. A tak jsem byl po mnoha letech zápasu nucen přiznat, že zdaleka nejsem tím otcem, kterým jsem chtěl být, ale ironicky mnohem častěji a více tím otcem, kterým jsem se bál, že budu. I přesto mi odpustily, ba co víc, nikdy se netvářily, že by bylo co odpouštět.

Pak zbytek rodiny. S většinou příbuzenstva jsem moc styky nepěstoval, ne z nevraživosti, spíš z lenosti, přišli ale skoro všichni. A všichni ti další. Jsem rád že tu jsou. A nejradši jsem za toho tmavovlasého kluka, co v kapse kabátu schovává knížku, kterou si plánuje číst, až se při smuteční hostině vytratí ze sálu (moc pěkného, mimochodem, moje žena naštěstí ani ve stáří neztratila vkus). Teď je sice mimořádně otrávený a myslí na svojí teplou postel a film, ale už si stačil všimnout té zrzky z manželčiny rodiny. Může jí být zhruba tolik jako jemu, skoro proti své vůli si musí přiznat, že jí černá neuvěřitelně sekne. Moc si nevěří, protože se ta holka tváří stejně zpruzeně jako on, ale snad mu během večera dojde, že v tomto případě kyselý ksicht signalizuje hlubokou spřízněnost priorit – třeba nebude trvat dlouho a za deštivých podzimních rán budou ve vyhřáté posteli koukat na filmy spolu.

A mohli by si třeba i zatančit.

Zapomněl jsem totiž úplně zmínit kapelu. Není to dechovka, ačkoli ta na pohřby taky dost patří. Je to možná posledním záchvěvem mojí trapné snahy být někým, kým nejsem – i po smrti! - každopádně, ač Čech zrozený v Praze, s předky na Moravě a srdcem na Chodsku, objednal jsem si irskou kapelu, a mám je tu. Zpěvák není žádné ořezávátko, a teskné tóny jeho Parting Glass vyloženě ždímají další slzy z pozůstalých, z nichž někteří jsou vyloženě zoufalí, že jsem je opustil, a ti ostatní pláčou úlevou.

Během proslovů pomalu přestane pršet, takže všichni zřetelně slyší, jak Filip vypráví jednu vypečenou opileckou historku z gymnasia, Vojtěch velkoryse pomíjí svoje zásluhy na mém prvním románu a Kryštof se sarkastickým vtipem jemu vlastním líčí naše hudební dobrodružství z mládí. Když Vít přizná, že jsem nebyl až takové budižkničemu, za jaké mě většinu života pokládal, dost mě to dojme, ne ale tolik, jako proslovy mé ženy a dětí.

Přejděme ale k hostině. Tady snad už všem škarohlídům dojde, proč jsem si přál na pohřbu irskou kapelu. Důvod, proč jsem nechtě bluesovou, byl ten, že se mi víc líbí irské tance – ač mi trvalo trapně dlouho, než jsem si je aspoň trochu osvojil. Kromě již zmíněného blues nikdy žádný druh hudby tolik nesouzněl s tím, jak jsem viděl a cítil svět. Keltská hudba v sobě má neuvěřitelnou živost, vášeň, vznešenost, touhu po dobrodružství a velkých činech, vaří se při ní krev a alkohol stoupá do hlavy mnohem rychleji – nebo možná do srdce. Ne, stoupá do hlavy, a srdce přebírá vládu. Každopádně, při tom všem je úžasně prostá, přízemní a lidská – rozumí radosti i bolesti každého obyčejného jednoho a právě díky tomuto porozumění i z posledního cucáka může udělat hrdinu. Chtěl bych říci „tak, jako ze mě,“ ale ačkoli jsem byl značnou část života trumbera par excellence, hrdinou jsem se nikdy nestal. Asi jsem nikdy nepochopil, jak velké štěstí bylo, že jsem k tomu neměl příležitost. Protože hrdina je pak vždycky jen jeden ze dvou možných titulů, a zdaleka ne ten častější.

I ta bába z kdovíkterého kolena si poklepává nohou. Zvláštní, že říkám bába, když je dobře o deset let mladší, než já. Myslím si ale, že bábovitost není nutně otázkou věku. O dědkovství to platí stejně, samozřejmě. Muzika je to rozhodně natolik parádní, že už první dva páry začínají tančit. S potěšením tam vidím svoje děti, páni, zdá se, že když jsem jim říkal, že na pohřbu musí být pořádná párty, vzaly si to k srdci. Toho kluka s knížkou to evidentně baví, ale snaží se to nedávat najevo. Blbeček – neochotou přiznat zaujetí nebo radost z prostých věcí jsem v jeho věku snad trpěl v menší míře, než jinými nectnostmi nebo zabedněnostmi, ale slyšel jsem, že je jinak u mládeže dosti rozšířená. Ta zrzka takovou muziku ještě nikdy neslyšela (jaká ironie!), což ovšem znamená, že ji toho bude muset kluk dost naučit – ani jeden nebudou litovat, pokud se k tomu rozhoupe. Každopádně, jestli se brzy nezvedne a nepozve ji k tanci, budu muset vstát z rakve a dokopat ho k ní svýma ztuhlýma promodralýma nohama.

A vůbec, proč by ne.

Tancovačka už se pořádně rozjela, z muzikantů jen leje, a na parketu řádí dobrý tucet párů. Všichni jsou řádně napití, takže když rozrazím dveře a vpotácím se dovnitř, bílé vlasy rozcuchané a tvář pokrytou zbytky líčidel z vystavování mrtvoly, začnou hromadně jásat („I walk in the bar and the fellas all cheer“). Dobelhám se k manželce a s furiantstvím, kterého jsem za života nikdy nebyl schopen, ji požádám o tanec. Ona se usměje a-

 

Ta mizerná skladbička už skončila. Až mě to zaskočilo. Uvědomil jsem si, že jsem se hluboce ztratil v myšlenkách – snad jsem dokonce neusnul? Opatrně se rozhlédnu po ostatních. Nejspíš ne. Rodiče toho chudáka pomalu vstávají. My taky. Dost otravný pohřeb. Nanicovatá reprodukovaná muzika, ucintaný projev zaměstnance krematoria, potom kremace. Budu tomu chudákovi muset aspoň zařídit zádušní mši. Tohle byla ubohost. Vycházíme z budovy smrti, na které zoufale chybí kříž. Srpnové sluníčko mžourá skrz mraky. Je dusno a v obleku se potím. Úplně nevhodný den na pohřeb. „Jdem' se ožrat?“ naznačuje Filip. Jasně, že jo.

O něco později usedáme ke stolu a lačně saháme po sklínkách. Obvykle preferuji pivo, ale dnes začínáme whisky. „To byl na nic pohřeb,“ kňouravým hlasem, který mě samotného znechutí, vystihuji myšlenku, visící nad stolem. Kluci přikyvují. „Až umřu, chci mít rozhodně úplně jinej.“

Jan Parolek

Saltos AlimTak jak jsme na tom18:3331.8.2014 18:33:50
Milan JirásekHezký večer.20:4230.8.2014 20:42:31

Počet příspěvků: 3, poslední 15.5.2016 14:56:30 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Jan Parolek

Jan Parolek

Politika, kultura, historie, čas od času vlastní beletrická tvorba.

Absolvent Arcibiskupského gymnázia v Praze, student FSV UK, amatérský muzikant, autor a komiksář.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy